Leošek

Napiš to, řekli mi, jinak to brzy zapomeneš. Tak to píšu, abych nezapomněla. To bych opravdu nerada.

Mám parťáka.
Dřív jsem byla spíše na psy, ale z logistických důvodů štěně do bytu nepřicházelo do úvahy. Fakt, že je tak trochu z nouze ctnost, se ale můj kocourek dozvědět nesmí.
Přivezla jsem si ho jednoho podzimního večera. Zní to idylicky, ale hledání kotěte znamenalo několik týdnů intenzivního shánění, nervů a zklamání. Ještě cestou domů, s kocourkem v boxu jsem přemýšlela, jestli jsem zase něco nezvorala. Kotě v bedně plakalo, potom přestalo, já zastavovala a kontrolovala, jestli ze žalu nepošlo (někde jsem se předtím dočetla, že se může stát). Není divu, vytáhli jsme ho z pelíšků od dvou brášků...

Doma zalezl do kouta a dál mě trýznil svým pláčem. Spát jsem šla nervózní. V pět ráno se zase začal ozývat, jenže já jsem ho nemohla najít. Nevím, jestli to vypadalo vtipně, ale lezla jsem po kolenou, hledala i na velmi nepravděpodobných místech a představovala si, jak jsem ho zřejmě zahubila pár hodin po adopci.
Strávila jsem dva dny na zemi, s miskou granulí po boku a nervy na pochodu. Ale! Od té doby se naše kamarádství už jen výrazně zlepšuje.
Jak jsem mohla doteď žít bez kočky?

Ještě jako miminko. Do dvou dlaní se vešel.
 

Vyloženě nám ladí s interiérem

Kocourek dostal do pasu jméno Leone. Prostě Lev. Jak jinak taky pojmenovat osmitýdenní patnácticentimetrovou neohroženou šelmu... Já mu tedy většinou říkám Leošku, přijde mi to takové mazlivější.. A když dělá čurbes s pískem, leze, kam nemá, nebo mě budí v sedm ráno, je to Leo.

Od té doby mám parťáka na večerní čtení (usíná mi na klíně), na šití (motá se mi kolem stroje), háčkování (žere mi vlnu, samozřejmě zrovna tu, kterou mám na háčku), na schovku (ano, oba lítáme po bytě, práskáme se o futra a bafáme na sebe). Máme svoje rituály s večerním krmením a ranním aportováním v posteli. Čeká spořádaně za dveřmi, dokud někdo nevstane (no dobře, za dvojími dveřmi - ze začátku se totiž dobýval do ložnice). Dojatě ho sleduji, jak si dokáže dlouhé minuty hrát vlastně s čímkoliv - šoupe si packou předměty pod koberec, vrhá se na bok a zachraňuje je.

Nefoť mě v posteli, nejsem učesaný ;-)

V jeho šesti měsících jsem se všude chlubila, jak mě "něžně" kouše, pacičkama objímá ruku a hledí mi do očí. Láskyplné gesto, vysvětlovala jsem. Pak mu na můj rukáv vypadl první zub, další den druhý... On se na mně normálně přezuboval! Moje nezkušenost posloužila jako vtipná historka, ale příště už budu chytřejší.

Leošek mě taky momentálně vyřadil z registru dárců plazmy. Prý "až zhruba dva týdny nebudete mít škrábance, tak se ozvěte". Vysvětlila jsem paní, že je tady risk, že se už neozvu. Ale co jsou zachráněné životy v porovnání s duševním zdravím kotěte :-)

Má doháčkováno

Hlídá

Pacinka

Je vtipné, jak mu všechno prochází. Když jsem musela po půlhodině rezignovat a vrátit vánoční stromek zpátky do krabice, protože si z toho udělal průlezku, byla to legrace. Když ho třikrát za minutu pouštím na balkón / z balkónu, je to vtipné. Když mokrýma packama nechává šlápoty na vytřené podlaze, je to roztomilé. Nevím, komu jinému by takové vrtochy tak hladce procházely.

Zvyká si venku. Zatím na vodítku.

Trénoval na vánočním stromku, takže je to venku hračka. Bohužel. Včera jsme ho s panem zahradníkem zachraňovali ze špice vysokého keře. Málem se oběsil. Kocour. Já mám škrábance třetího stupně na pažích a břichu. Přesto, že bylo poledne, musela jsem si cvaknout Magistra.

P.S. Tento příspěvek dopisuji v době, kdy se Leošek probouzí po kastraci z anestezie v kleci na veterině. Jsem z toho celý den úplně hotová a dnes večer ho budu pěkně rozmazlovat. Ostatně jako každý večer.