Už od dětství se průběžně celý život učím, jak poskytnout první pomoc. Nejsem si jistá, co by se mnou situace s bezvládným nebo krvácejícím člověkem udělala, ale během kurzů většinou vím, o čem je řeč, aktivně spolupracuji s vyučujícím, po sté se učím frekvenci srdeční masáže a diskutuji o povinnosti dýchání z úst do úst (ségroušku, mrk mrk). Budu raději, když tyto poznatky nebudu muset použít, ale myslím, že pravidelné opakování není na škodu a zvyšuje pravděpodobnost, že i ve vypjaté situaci aspoň jakž takž budu v obraze.
Dnes jsem ale absolvovala školení s názvem AMOK - jak se zachovat v situaci, kdy školu (nebo podobné zařízení) napadne vyšinutý ozbrojený útočník. Jak se zabarikádovat. Co rozhodně nedělat. Jak dlouho zůstat schovaný. S ukázkami na videu. Se střelbou z kalašnikova. Tak to je zase jiné kafe. Chvílemi se mi dělalo špatně od žaludku. Z nervů.
Žijeme v divné době. Co jsou proti tomu vymknuté kotníky, odřené brady a cizí tělesa v oku.
Žijeme v divné době. Raději než na TV bych se dívala Leoškovi do očí (pokud to kočky neberou jako výzvu)(psi prý ano, ale asi záleží, co jim tím pohledem předáváš).
OdpovědětVymazatŠkolení bylo povinné. Dost jsme se ale dozvěděli.
VymazatDnes jsem dětem vyprávěla o komunistickém režimu. Dost věcí si vůbec neuměly představit. Každá doba má zřejmě své 😕