Relax asi, ne?

Článek jsem našla rozepsaný z roku 2017. Nic se nezměnilo, všechno i dál probíhá s malými obměnami pokaždé stejně - kosmetika, masáž, pedikúra, kadeřník... Tak to jen zveřejňuji:

Máme se hýčkat, dělat si radost, nechat druhé o nás pečovat. Tak jo.

Dnes ráno jsem objednaná na kosmetiku. Vstávám o hodinu a půl dřív než obvykle. Mám na výběr mezi snídaní nebo venčení kocourka. Nejsem sketa, beru ho ven.
Tady už to začíná dřít, potěšení vs ústupky 0:2.

Paní si mě od minule nepamatuje. Stává se mi to pořád, jsem nějak nevýrazný typ, lidi si mě prostě nepamatují. Já skoro všechny.
Ležím na lehátku přikrytá několika vrstvami osušek a dekou. Neměla jsem si sundat náušnice? U kadeřníka to dělám. Sundejte si boty, na konci Vám udělám masáž nohou. Cože?

Jako obvykle nevím: mám konverzovat, nebo zarytě mlčet? Přemýšlím, že by nebylo někde najít kurz tzv. small talk. Vím o sobě, že to neumím.

Na vlasy dostávám papírovou čepici. Ta se později ukazuje jako naprosto nedostatečná. Mám čerstvě umyté vlasy a dlouhý den před sebou. Bude to vypadat, že mám vlasy mastné, nemyté. Třeba to vyhlazený obličej vyváží (ale to nakonec taky ne, ukazuje se, že mám po zimě citlivější pleť a tím pádem jsem trošku zarudlá).

Paní na mě pouští páru, prý na deset minutek, a odchází. Kapky potu mi stékají do uší. Lechtá to. Ruce mám ale hluboko pod pokrývkami a neodvažuji se pohnout. Beru to jako test vůle.
Je to tady. Budeme mačkat. Póry by měly být tou párou správně naladěné, ale stejně to dost bolí. Jsem napjatá jak luk. Hlavně relax.

Další vrstva. Eukalyptus nesnáším! Konzistence je ale příjemná, snažím se tedy nečichat. Teď mi to mázla na zuby. Tak jo.
Paní už po několikáté zvedá telefon. Vždyť si ho musela zamatlat tou maskou! Snažím se ze všech sil nemyslet na to, jak moc je to neprofesionální. Já mám přece relaxovat! Moje ADHD má karneval a já si opět potvrzuji, jak moc to někdy mám těžké. 

Přichází slíbená masáž. Opět jsem v tenzi. Na chodidla jsem citlivá. Považuji je za nejintimnější část těla. Ale paní umí. Dokonce si myslím, že masáž chodidel je z dnešní kosmetiky mou nejoblíbenější částí. Mám pocit, že jsem i na malou chvilku dospala to časné ráno. Doufám, že jsem nechrápala, jako tenkrát, když jsem za sebou měla noční cestování, horský půlmaraton a zvětšené mandle.

*****
"Mami, mám Ti objednat masáž na půl hodiny nebo na hodinu?"
"Na půl, nevydržím někomu poddajně ležet pod rukama dýl než půl hodiny!"
Tož tak... Geny asi.

AMOK

Už od dětství se průběžně celý život učím, jak poskytnout první pomoc. Nejsem si jistá, co by se mnou situace s bezvládným nebo krvácejícím člověkem udělala, ale během kurzů většinou vím, o čem je řeč, aktivně spolupracuji s vyučujícím, po sté se učím frekvenci srdeční masáže a diskutuji o povinnosti dýchání z úst do úst (ségroušku, mrk mrk). Budu raději, když tyto poznatky nebudu muset použít, ale myslím, že pravidelné opakování není na škodu a zvyšuje pravděpodobnost, že i ve vypjaté situaci aspoň jakž takž budu v obraze.

Dnes jsem ale absolvovala školení s názvem AMOK - jak se zachovat v situaci, kdy školu (nebo podobné zařízení) napadne vyšinutý ozbrojený útočník. Jak se zabarikádovat. Co rozhodně nedělat. Jak dlouho zůstat schovaný. S ukázkami na videu. Se střelbou z kalašnikova. Tak to je zase jiné kafe. Chvílemi se mi dělalo špatně od žaludku. Z nervů.

Žijeme v divné době. Co jsou proti tomu vymknuté kotníky, odřené brady a cizí tělesa v oku.

Leošek

Napiš to, řekli mi, jinak to brzy zapomeneš. Tak to píšu, abych nezapomněla. To bych opravdu nerada.

Mám parťáka.
Dřív jsem byla spíše na psy, ale z logistických důvodů štěně do bytu nepřicházelo do úvahy. Fakt, že je tak trochu z nouze ctnost, se ale můj kocourek dozvědět nesmí.
Přivezla jsem si ho jednoho podzimního večera. Zní to idylicky, ale hledání kotěte znamenalo několik týdnů intenzivního shánění, nervů a zklamání. Ještě cestou domů, s kocourkem v boxu jsem přemýšlela, jestli jsem zase něco nezvorala. Kotě v bedně plakalo, potom přestalo, já zastavovala a kontrolovala, jestli ze žalu nepošlo (někde jsem se předtím dočetla, že se může stát). Není divu, vytáhli jsme ho z pelíšků od dvou brášků...

Doma zalezl do kouta a dál mě trýznil svým pláčem. Spát jsem šla nervózní. V pět ráno se zase začal ozývat, jenže já jsem ho nemohla najít. Nevím, jestli to vypadalo vtipně, ale lezla jsem po kolenou, hledala i na velmi nepravděpodobných místech a představovala si, jak jsem ho zřejmě zahubila pár hodin po adopci.
Strávila jsem dva dny na zemi, s miskou granulí po boku a nervy na pochodu. Ale! Od té doby se naše kamarádství už jen výrazně zlepšuje.
Jak jsem mohla doteď žít bez kočky?

Ještě jako miminko. Do dvou dlaní se vešel.
 

Vyloženě nám ladí s interiérem

Kocourek dostal do pasu jméno Leone. Prostě Lev. Jak jinak taky pojmenovat osmitýdenní patnácticentimetrovou neohroženou šelmu... Já mu tedy většinou říkám Leošku, přijde mi to takové mazlivější.. A když dělá čurbes s pískem, leze, kam nemá, nebo mě budí v sedm ráno, je to Leo.

Od té doby mám parťáka na večerní čtení (usíná mi na klíně), na šití (motá se mi kolem stroje), háčkování (žere mi vlnu, samozřejmě zrovna tu, kterou mám na háčku), na schovku (ano, oba lítáme po bytě, práskáme se o futra a bafáme na sebe). Máme svoje rituály s večerním krmením a ranním aportováním v posteli. Čeká spořádaně za dveřmi, dokud někdo nevstane (no dobře, za dvojími dveřmi - ze začátku se totiž dobýval do ložnice). Dojatě ho sleduji, jak si dokáže dlouhé minuty hrát vlastně s čímkoliv - šoupe si packou předměty pod koberec, vrhá se na bok a zachraňuje je.

Nefoť mě v posteli, nejsem učesaný ;-)

V jeho šesti měsících jsem se všude chlubila, jak mě "něžně" kouše, pacičkama objímá ruku a hledí mi do očí. Láskyplné gesto, vysvětlovala jsem. Pak mu na můj rukáv vypadl první zub, další den druhý... On se na mně normálně přezuboval! Moje nezkušenost posloužila jako vtipná historka, ale příště už budu chytřejší.

Leošek mě taky momentálně vyřadil z registru dárců plazmy. Prý "až zhruba dva týdny nebudete mít škrábance, tak se ozvěte". Vysvětlila jsem paní, že je tady risk, že se už neozvu. Ale co jsou zachráněné životy v porovnání s duševním zdravím kotěte :-)

Má doháčkováno

Hlídá

Pacinka

Je vtipné, jak mu všechno prochází. Když jsem musela po půlhodině rezignovat a vrátit vánoční stromek zpátky do krabice, protože si z toho udělal průlezku, byla to legrace. Když ho třikrát za minutu pouštím na balkón / z balkónu, je to vtipné. Když mokrýma packama nechává šlápoty na vytřené podlaze, je to roztomilé. Nevím, komu jinému by takové vrtochy tak hladce procházely.

Zvyká si venku. Zatím na vodítku.

Trénoval na vánočním stromku, takže je to venku hračka. Bohužel. Včera jsme ho s panem zahradníkem zachraňovali ze špice vysokého keře. Málem se oběsil. Kocour. Já mám škrábance třetího stupně na pažích a břichu. Přesto, že bylo poledne, musela jsem si cvaknout Magistra.

P.S. Tento příspěvek dopisuji v době, kdy se Leošek probouzí po kastraci z anestezie v kleci na veterině. Jsem z toho celý den úplně hotová a dnes večer ho budu pěkně rozmazlovat. Ostatně jako každý večer.

Srdeční záležitost

S příchodem března jsem zázračně pookřála a po zimním spánku dostala zase chuť něco dělat. Mimo jiné jsem z šuplíku vytáhla starší cédéčka a začala si je postupně přehrávat (ten zvuk v novém autě je úplně jiné kafe!). A na několik dní se zasekla na jednom interpretovi. Pořád si ještě pamatuju pořadí písniček a přehrávači tak trochu napovídám.

Vzpomínám si na své překvapení, když jsem ho poprvé viděla zpívat. Nějak mi jeho tělo nesedělo k hlasu, který jsem znala z nahrávek. Myslím, že jsem byla i trošku zklamaná :-)

Karel Plíhal si mě poprvé získal Pohádkou. Jedny letní prázdniny jsem strávila hodiny denně u kytary, struny zaříznuté hluboko do prstů, abych se naučila to komplikované (alespoň pro mě - samouka) vybrnkávání společně s textem, a několik příštích let jsem ji dávala k dobru, kdykoliv se mi dostala kytara do rukou.

Až na pár jednodušších písniček byl pro mě ovšem Plíhal nehratelný. Což mi ulehčovalo fakt, že byl pro mě i nezpívatelný :-) Buď moc vysoko, nebo moc nízko. Rozhodně byl ale poslouchatelný...

Plíhal mě vždycky pohladí po duši - jeho něžný hlas ("jsem tak chabý zpěvák, že mi dělá problém prosoukat texty písní tóny jedné kytary"), vtipné texty, laskavé podání i drsnějších básniček, jeho skromné, stydlivé, téměř dojemné vystupování, posmutnělost i komika, písničky vtipné, hravé i melancholické. Díky Plíhalovi jsem se aspoň trochu dostala k poezii, kterou normálně nečtu. Pokaždé znovu se usměju nad verši konverzuju celkem plynně, najdu svoje místo v kinně (Pozvánka) nebo tři andělé...mlčeli patrně o mně (Tři andělé) a desítkám dalších. A vždycky mě dojme Kluziště ("Strejček kovář..."). Ach jo.

Je neuvěřitelné, jak intenzivně jsem se na pár dní přenesla do doby před patnácti až dvaceti lety. Jak se mi postupně vynořovaly vzpomínky, které mám s těmito písničkami spojené ;-)

Na internetu jsem našla diplomovou práci studentky UK věnovanou právě Plíhalovi. Psala jsem o něm kdysi na vysoké škole referát a pamatuju si, že jsem našla jen pár článků v časopisech. Teď jsem toho našla taky pramálo, proto mě tato diplomka potěšila. Píše se v ní nejen o životě Karla Plíhala, ale autorka - studentka češtiny a francouzštiny - rozebírá dost podrobně jeho texty. Doporučuji!

Dočetla jsem se taky, že od doby, kdy jsem ho intenzívně poslouchala, vydal Plíhal v roce 2012 album Vzduchoprázdniny, které dokonce získalo cenu Anděl. Už jsem si jej pustila. Nevím, jestli je to tím, že ho zatím nemám zažité, ale zatím mě neoslovilo tak, jako Plíhalova ostatní alba. Ale nebojím se. Psali, že jeho styl je čím dál víc Plíhalovský, takže je to jen otázka času...

Jeden rozhovor z roku 2012 tady.

8. březen

Ať je můj názor na MDŽ jakkoliv nevyhraněný (ostatně jako na většinu oficiálních národních i mezinárodních svátků), 8. březen u nás přesto svátkem je.
Gábinky, hezký den!

Zdroj: google

Že by?

Je to jako se vším, co se mi dostane pod ruku. Ještě před chvílí jsem koutkem oka sledovala seriál a při tom šila (rozuměj: snažila se spotřebovat zbytky látek a sladit je do zajímavých kombinací barev a materiálů). A zároveň se u toho snažila nezmrzačit kocourka, který mi u všeho poslední dobou asistuje. 

Potom se mi ale, zhruba před patnácti minutami, z pod rukou vyloupl kousek, který mě tak příjemně překvapil, že jsem se okamžitě rozhodla udělat ten krok, o kterém jsem v minulosti několikrát uvažovala. A tak je tady prvních pár řádků.

Moje šití a vlastně veškeré tvoření je tak trochu náletové - jsem schopná se mu věnovat několik dní od rána do noci a pak klidně zase několik týdnů na nic nesáhnout. Jednu dobu jsem tak vášnivě háčkovala, že měli lidé v mé přítomnosti obavy o své vlněné doplňky, abych jim je nerozpletla.

Poslední přibližně dva roky si ráda sedám k šicímu stroji.  Radost mi dělá, když můžu nakombinovat vyřazené oblečení, zbytky látek, závěsů a podobně. Je moc milé ušít si obal na diář z ustřižených nohavic oblíbených riflí (do kterých už se bohužel nevejdu), kosmetickou kabelku z maminčiny těhotenské haleny (ale to kecám, v plánu to mám, ale ještě jsem se neodhodlala do ní střihnout), jako překvapení všít do kabelky podšívku z košile budoucího majitele... Nové látky jsem si (už několikrát) zakázala nakupovat a většinou dokupuji jen zipy nebo výztuhy. 

Jsem samouk, který se vrhá po hlavě do zkoušení nových činností. Spoustu věcí určitě dělám špatně, zbytečně komplikovaně, zkrátka po svém. Zůstává po mně hromada různých materiálů, nářadí, náčiní, návodů... Chci si všechno vyzkoušet. Typický Blíženec.

Tak teď už snad jen zdokumentovat ten kousek, který má tenhle první příspěvek na svědomí...

Proužky až oči přecházejí - rukáv košile a zkrácené kalhoty

Návrh na servírování ;-)